20.01.2015 - Rozhodování "nesoudců" - další kostlivec ve skříni české justice?
V roce 2014, kdy se právní veřejnost snažila ne vždy úspěšně pochopit a vyložit jednotlivá ustanovení nového občanského zákoníku, pak logicky zanikla i problematika toho, zda a jak se zákonodárce v rámci rekodifikačních změn účinných od 1. 1. 2014 vypořádal též s otázkou ústavně souladné úpravy činnosti vyšších soudních úředníků, resp. asistentů soudců. Jde přitom o navýsost praktickou problematiku, neboť v důsledku zákonodárcem nevhodně pojaté „ústavní“ novely zákona o vyšších soudních úřednících hrozí, že jakékoliv rozhodnutí vyššího soudního úředníka či jiného „nesoudce“ bude poměrně snadno napadnutelné z hlediska ústavního práva.
Úzké mantinely vymezené Ústavním soudem
Konkrétně jde o nález Ústavního soudu Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013, který byl ve Sbírce zákonů publikován dne 30. 7. 2013 pod č. 224/2013 Sb. Jak bylo naznačeno výše, v předmětném nálezu Ústavní soud shledal, že tehdejší právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v zákoně č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství (dále též jen „ZVSÚ“ či „zákon o vyšších soudních úřednících“) nemůže z ústavněprávního hlediska obstát.
K tomuto závěru vedly Ústavní soud dva důvody. Prvním, podle mého názoru méně důležitým, byl „zjevný rozpor“ mezi ustavením § 10 a 11 ZVSÚ. Připomeňme, že podle § 10 ZVSÚ mohl vyšší soudní úředník provádět jenom to, co v tomto ustanovení bylo výslovně uvedeno (taxativní výčet), zatímco podle § 11 ZVSÚ mohl činit vše kromě toho, co mu bylo výslovně zakázáno (generální klauzule s výjimkami). Taková úprava dle Ústavního soudu nastolovala řadu obtížně řešitelných interpretačních problémů s tím, že mezi oběma ustanoveními není žádný racionální vztah, neboť obě dvě jsou výrazem dvou různých legislativních přístupů, které vedle sebe nemohou obstát.
Více v článku Advokátní kanceláře Mališ Nevrkla Legal na portálu Epravo.cz