K přechodu práv a povinností po vydání exekučního titulu 

Téma: K přechodu práv a povinností po vydání exekučního titulu

 

Právní věta:
„K přechodu práv a povinností je v exekučním řízení možné přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu (skutečnost, kdy se rozhodnutí stalo formálně vykonatelným, zde není významná). Došlo-li k sukcesi naopak před vydáním vykonávaného rozhodnutí, aniž z ní příslušný orgán v nalézacím řízení vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace „napravovat“ až v exekučním řízení.“

 

Komentář:
Exekuční řízení probíhá na základě exekučního titulu, kterým je např. vykonatelný rozsudek nebo rozhodčí nález. Tento exekuční titul je spjat s kauzou – typicky pohledávkou nebo jiným právem na plnění, které je vetknuto do textu exekučního titulu. Toto právo je možno převádět; dojde-li k přechodu práv (a povinností) ještě před vydáním exekučního titulu, není tuto skutečnost možné namítat v rámci řízení exekučního, které je řízením navazujícím. Prakticky to znamená, že pokud dojde k postoupení pohledávky v rámci řízení o vydání exekučního titulu, je nutné tuto skutečnost vůči původnímu vlastníku namítat ihned, neboť v rámci exekučního řízení nebude připuštěna.

 

Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3704/2007, ze dne 17. 9. 2009

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné B. L. s.r.o., proti povinné W. T., s.r.o., zastoupené advokátem, pro částku 745.219,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 Nc 919/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.7.2006, č.j. 25 Co 255/2006-18, takto:

 

Dovolání se odmítá.

 

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím Městský soud potvrdil usnesení z 10. 11. 2005, č. j. 33 Nc 919/2005-3, kterým Obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. S odvolací námitkou povinné, že oprávněná svou pohledávku postoupila Č. i. a f. s., s. r. o., které povinná již částečně plnila, se Městský soud vypořádal závěrem, že byla-li smlouva o cessi uzavřena – jak to tvrdí a postupní smlouvou i dokládá samotná povinná – dne 29. 3. 2005, tedy před vydáním vykonávaného titulu (rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 3. 2005, č. j. 36 Cm 137/2004-20), mohla být tato skutečnost úspěšně uplatněna pouze v nalézacím řízení. Pokud jde o námitku částečného splnění, ta je relevantní teprve v řízení o částečném zastavení exekuce.

V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem) povinná – posuzováno podle obsahu jejího podání – namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že návrhu na nařízení exekuce lze vyhovět přesto, že oprávněná nejen ke dni zahájení exekučního řízení (31. 10. 2005), ale již před vydáním exekučního titulu z 31. 3. 2005, a to konkrétně ode dne uzavření postupní smlouvy, tedy od 29. 3. 2005, „nebyla vlastníkem vymáhané pohledávky.“ O cessi se povinná dověděla teprve z dopisu postupníka (ze 6. 6. 2005), k jehož žádosti pak 11. 7. 2005 uznala dluh. Druhá podstatná část dovolací argumentace (viz poslední odstavec třetí strany dovolání na č.l. 23) brojí proti závěru odvolacího soudu, vztahujícímu se k dohodě z 2. 2. 2006 (č.l. 14) o odstoupení oprávněné jako postupitele a Č. i.a f. s., s. r. o., jako postupníka, od smlouvy o cessi, v důsledku čehož měla vymáhanou pohledávku nabýt zpět oprávněná.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá kromě jiného to, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Na procesní bázi jsou účastníci řízení při výkonu rozhodnutí vymezeni ustanovením § 255 odst. 1 o.s.ř. (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíchž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. Je-li osoba, jíž byla exekučním titulem přisouzena pohledávka – a tak je tomu v souzené věci – totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.1.2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007).
V daném případě však dovolatelka – namítá-li, že návrh na nařízení exekuce podala (a že v její prospěch byla exekuce nařízena) osoba, jež „prokazatelně nebyla vlastníkem pohledávky“, z čehož pak dovozuje, že návrh na nařízení exekuce měl být zamítnut – oba zmíněné instituty, tedy procesní legitimaci a legitimaci věcnou (materiální), zaměňuje, případně směšuje.
K přechodu práv a povinností je totiž v exekučním řízení možné přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu (skutečnost, kdy se rozhodnutí stalo formálně vykonatelným, zde není významná). Došlo-li k sukcesi naopak před vydáním vykonávaného rozhodnutí, aniž z ní příslušný orgán v nalézacím řízení vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace „napravovat“ až v exekučním řízení (viz též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1381 zdola).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka částečného splnění vymáhané pohledávky (zaplacením částky 120.000,- Kč /viz čtvrtá strana dovolání na č.l. 24/). I zde je závěr odvolacího soudu, že tato námitka nemůže být relevantní již při nařízení exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení, v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 69/65 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Totéž, co bylo řečeno v předchozím odstavci, platí i o dovolací argumentaci týkající se dohody oprávněné a postupníka z 2. 2. 2006 o odstoupení od postupní smlouvy; napadené rozhodnutí je totiž primárně založeno na závěru o prokázané aktivní procesní legitimaci oprávněné, jíž svědčí exekuční titul, zatímco argumentace odvolacího soudu, týkající se smlouvy z 2. 2. 2006 (jejíž správnost s ohledem na výše uvedený závěr o aktivní legitimaci oprávněné přezkoumávat nelze) je užita pouze podpůrně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2 ročník 1998 pod poř. č. 17, jehož závěrů lze použít obdobně.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2009

 

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
 

Zpět

 


Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., Cejl 91, 602 00 Brno

telefon: +420 545 242 592 - e-mail: info(at)urmr.cz - web: www.urmr.cz

Úvod - O nás - Rozhodčí řízení - Mediace - Vzdělávání - Kontakt - Všeobecné obchodní podmínky - Mapa stránek