Téma: K přiměřenosti smluvního úroku z prodlení
Právní věta:
„Pokud odvolací soud v dané věci ve svém rozsudku uvedl, že vzal v úvahu okolnosti a důvody, které vedly k uzavření dohody o úroku z prodlení a které blíže konkretizoval, porovnával výše sankcí sjednaných v předmětné smlouvě o dílo k tíži jednotlivých smluvních stran a zabýval se rovněž důvody nesplnění zajištěného závazku, resp. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován, přičemž dovodil, že smluvní ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení není v souzené věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., popř. § 3 odst. 1 občan. zák., popř. § 265 obchod. zák. a nejde o sjednání nepřiměřeně vysokého úroku z prodlení, neodchýlil se od konstantní judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení není v rozporu s hmotným právem.“
Komentář:
Přiměřenost sjednané výše smluvního úroku z prodlení se posuzuje vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Za ty soud považuje zejména důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroků z prodlení vedly, okolnosti, které jednání provázely, proporcionalitu sankcí sjednaných ve smlouvě k tíži jednotlivých stran, důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. Úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je svojí výší již hraniční a sjednání úroků z prodlení v takovéto výši by mělo být vždy dostatečně odůvodněno okolnostmi případu. V opačném případě se strany vystavují nebezpečí, že úrok z prodlení nebude pro rozpor s dobrými mravy přiznán.
Citace ze zdroje: Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2511/2008, ze dne 29. 8. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. P., zast. advokátkou, proti žalovanému J. J., zast. advokátem, o zaplacení částky 17.517,60 Kč s příslušenstvím, o příslušenství částky 105.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 56/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 28 Co 152/2003-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 7. ledna 2003, č. j. 53 C 56/96-122, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 16,28 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I. výroku), dále uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 16,28 % z částky 105.000,- Kč za období od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II. výroku), zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 17.517,60 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení (odst. III. výroku), zamítl žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení ročního úroku z prodlení ve výši 166,22 % z částky 105.000,- Kč od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993, zastavil řízení v části týkající se 0,5 % úroku z prodlení denně z částky 17.517,60 Kč od 9. 2. 1993 do 29. 8. 1993 a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (odst. IV. výroku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 28 Co 152/2003-167, odmítl odvolání žalobce proti odst. I. a II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu), k odvolání žalovaného změnil odst. I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit roční úrok z prodlení ve výši 16,28 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu), potvrdil odst. II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (odst. III. výroku rozsudku odvolacího soudu), potvrdil odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 17.517,60 Kč (odst. IV. výroku rozsudku odvolacího soudu), dále změnil odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně co do ročního úroku z prodlení ve výši 166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení v sazbě 166,22 % ročně z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu), a zrušil odst. IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně a odst. I. výroku doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, jímž byla žaloba co do ročního úroku z prodlení ve výši 166,22 % z částky 105.000,- Kč od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993 zamítnuta, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, projednal a rozhodl o nich dle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o.s.ř.“). Dále uvedl, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 20. února 1996 po žalovaném domáhal zaplacení částky 178.867,60 Kč, neboť s ním uzavřel dne 22. 7. 1992 smlouvu o dílo „uzavřenou dle § 513 a násl. obchodního zákoníku“, dle které žalobce pro žalovaného provedl stavební práce, specifikované v čl. II. této smlouvy, na tehdejších nemovitostech M. g. v B., nacházejících se v B., K. Fakturou ze dne 25. 9. 1992 č, 72-21/92, splatnou ke dni 8. 10. 1992, žalobce žalovanému vyúčtoval cenu za provedené práce ve výši 182.000,- Kč. Z této částky odečetl zálohu ve výši 70.000,- Kč a dále smluvní pokutu ve výši 7.000,- Kč (žalobce neprovedl dílo do 24. 8. 1992, jak se v předmětné smlouvě zavázal, nýbrž až o sedm dní později, a proto podle čl. VII. smlouvy o dílo byl zavázán zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč „denně za nedodržení termínu provedení díla“), takže celkový nedoplatek činil 105.000,- Kč. Žalovaný zaplatil žalobci toliko částku 87.482,40 Kč, částka byla však na účet žalobce připsána až dne 9. 2. 1993. Žalobce se vzhledem k závazku žalovaného, uvedeného v čl. VII smlouvy o dílo, tj. povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, domáhal zaplacení uvedeného úroku z prodlení z částky 64.575,- Kč od 9. 10. 1992 do 9. 2. 1993. Dále se žalobce domáhal zaplacení fakturované částky 17.517,60 Kč z dohodnuté ceny díla, kterou žalovaný žalobci neuhradil, a to s 0,5 % úrokem za každý den prodlení z této částky za dobu od 9. 2. 1993 do podání žalobního návrhu (19. 2. 1996). Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 12. 2002, č. j. 53 C 56/96-115, připustil změnu žalobního návrhu. Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 14. 11. 2002 uhradil žalobci dlužnou částku 17.517,60 Kč, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, jenž žalobní návrh co do částky 17.517,60 Kč zamítl s tím, že uvedená částka byla určena na úhradu jistiny. Odvolací soud dále uvedl, že účastníky v předmětné smlouvě o dílo sjednaná výše úroku z prodlení v sazbě 0,5 % dlužné částky z každý den prodlení je platným ujednáním, neboť neshledal žádný důvod jeho neplatnosti, a to ani že by mělo být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odst. II. výroku a „v podstatě potvrdil i výrok č. I. tohoto rozsudku, když odvolacím soudem formulovaná změna se týkala toliko soudem I. stupně použitého výrazu ,do zaplacení´, jejž odvolací soud nahradil datem tohoto zaplacení dne 14. 11. 2002 (§ 220 odst. 2 o.s.ř.)“ Jelikož bylo z provedeného dokazování zjištěno, že se žalovaný ocitl dne 9. 10. 1992 se zaplacením částky 105.000,- Kč v prodlení, odvolací soud potvrdil odst. II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud k zamítavé části usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, uvedl, že jím soud prvního stupně rozhodl o části předmětu sporu v rozporu s ust. § 115 o.s.ř., protože nenařídil jednání, čímž se dopustil procesní chyby, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto odst. I. výroku předmětného usnesení, stejně jako výrok o náhradě nákladů řízení jako součást rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovoláním ze dne 7. 3. 2008, doručeným soudu prvního stupně dne 10. 3. 2008, napadl žalovaný odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že vadu řízení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se nevyjádřil k námitkám žalovaného ohledně oprávněnosti jeho nároku jako objednatele z titulu vadného plnění, formulovaných v jeho odvolání ze dne 14. 3. 2003, jež byly dle názoru žalovaného rozhodné pro určení, zda žalobou uplatněný nárok je či není oprávněný, přičemž ohledně povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatel spatřuje v tom, že není správný závěr odvolacího soudu, že „úrok z prodlení ve výši 182,5 % ročně je v souladu s dobrými mravy“, neboť tato sazba úroku z prodlení převyšuje výši zákonného úroku z prodlení více než desetkrát a není pro důvodnost této sazby žádný důvod, když napadeným výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 268.361,99 Kč, přičemž zaplacená cena díla byla 105.000,- Kč a dlužná část ceny díla (předmět tohoto sporu) činila 17.517,60 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že sankce obsažené ve smlouvě nebyly vyvážené a že „úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky se jeví jako nepřiměřený, když žalobce byl v prodlení s platbou toliko částky 17.517,60 Kč a nyní by měl platit částku 268.361,99 Kč“.
Z výše uvedeného důvodu žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil odst. V. výroku rozsudku odvolacího osudu a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobce se, jak vyplývá z předkládací zprávy a obsahu spisu, k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. a proto, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. po 1. dubnu 2005), avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem č. 59/205 Sb. (dále jen \"o.s ř.\").
Opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, připouští-li to zákon, je dovolání (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o.s.ř.).
Dovolání žalovaného směřuje proti odst. V. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 166,22 % z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení tak, že žalovaný byl povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení v sazbě 166,22 % ročně z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do 14. 11. 2002, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Změna tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně spočívala tedy v tom, že s ohledem na úhradu jistiny dne 14. 11. 2002 bylo placení úroku z prodlení omezeno tímto datem (nikoli již do zaplacení).
Z ust. § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Byl-li dovoláním napaden ovšem pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až \"do zaplacení\"), neuplatní se omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit č. 6/2006 pod číslem R 56/2006).
Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by bylo možné obecně opřít o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu spočívá na rozdílnosti práv a povinností stanovených účastníkům v rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího; rozhodující je tedy rozdílný obsah práv a povinností a není důležité, že odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící (§ 220 o.s.ř.).
V posuzovaném případě je zřejmé, že výrok rozsudku odvolacího soudu se nikterak nedotkl práv a povinností účastníků, pouze s ohledem na zjištěný skutkový stav věci omezil placení úroku z prodlení datem, v němž byla zaplacena jistina.
Přípustnost dovolání proto nelze dovozovat z ust. § 237 odst. 1 písm. a) os.ř., neboť je zřejmé, že svým obsahem jde o výrok, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně v předmětné věci.
Vzhledem k tomu může přicházet v úvahu přípustnost dovolání upravená v ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil) nebo v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Přípustnost dovolání nelze v souzené věci dovodit z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., poněvadž z usnesení odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2002, č. j. 28 Co 407/97-85, jímž byl (v pořadí prvý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. března 1997, č. j. 53 C 56/96-36, zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2003, č. j. 53 C 56/96-122, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. května 2007, č. j. 53 C 56/96-150, a z rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 28 Co 152/2003-167, vyplývá, že odvolacím soudem byl potvrzen (viz výše) odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soud prvního stupně o úroku z prodlení v sazbě 166,22 % ročně z částky 17.517,60 Kč od 30. 8. 1993 do zaplacení ve svém předchozím rozsudku nerozhodoval.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a dost. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel spatřuje v tom, že není správný závěr odvolacího soudu, že „úrok z prodlení ve výši 182,5 % ročně je v souladu s dobrými mravy“, neboť tato sazba úroku z prodlení převyšuje výši zákonného úroku z prodlení více než desetkrát a není pro důvodnost této sazby žádný důvod, když napadeným výrokem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 268.361,99 Kč, přičemž zaplacená cena díla byla 105.000,- Kč a dlužná část ceny díla (předmět tohoto sporu) činila 17.517,60 Kč. Žalovaný je přesvědčen, že sankce obsažené ve smlouvě nebyly vyvážené a že „úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky se jeví jako nepřiměřený, když žalobce byl v prodlení s platbou toliko částky 17.517,60 Kč a nyní by měl platit částku 268.361,99 Kč“.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, uveřejněném v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je nutné se v rozhodnutí zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.
Pokud odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že vzal v úvahu okolnosti a důvody, které vedly k uzavření dohody o úroku z prodlení a které blíže konkretizoval, porovnával výše sankcí sjednaných v předmětné smlouvě o dílo k tíži jednotlivých smluvních stran a zabýval se rovněž důvody nesplnění zajištěného závazku, resp. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován, přičemž dovodil, že smluvní ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,5 % dlužné částky za každý den prodlení není v souzené věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 obč. zák., popř. § 3 odst. 1 občan. zák., popř. § 265 obchod. zák. a nejde o sjednání nepřiměřeně vysokého úroku z prodlení, neodchýlil se od konstantní judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení není v rozporu s hmotným právem.
K uplatněné námitce dovolatele, že peněžitý závazek byl porušen jen zčásti (k úhradě zbývalo zaplatit 17.517,60 Kč, kterou „z právní opatrnosti“ dne 14. 11. 2002 žalobci zaplatil) a že za situace, kdy musí toliko na úroku z prodlení zaplatit částku 268.361,99 Kč, je sjednaná výše úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy, je třeba rovněž uvést, že žalovaný měl na základě faktury č. 72-21/92 ze dne 25. 9. 1992 zaplatit žalobci nedoplatek sjednané ceny za provedení díla ve výši 105.000,- Kč (žalobce žalovanému vyúčtoval výše uvedenou fakturou cenu za provedené práce ve výši 182.000,- Kč, ovšem z této částky byla odečtena záloha ve výši 70.000,- Kč a smluvní pokuta ve výši 7.000,- Kč, poněvadž žalobce neprovedl dílo do 24. 8. 1992, jak se ve smlouvě „o provedení díla dle § 513 a násl. obchodního zákoníku č. 513/91 Sb.“ ze dne 22. 7. 1992 zavázal, nýbrž až o sedm dní později, a proto podle jejího článku VII. byl zavázán zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč „denně za nedodržení termínu provedení díla“), jenž byl splatný ke dni 8. 10. 1992. Žalovaný zaplatil žalobci toliko částku 87.482,40 Kč, přičemž částka byla na účet žalobce připsána až dne 9. 2. 1993. Zbytek sjednané ceny díla, tj. částku 17.517,60 Kč, jak shora uvedeno, žalovaný zaplatil až dne 14. 11. 2002.
Proto tato námitka nemohla založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K dovolatelem namítané vadě řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že se nevyjádřil k jeho námitkám ohledně oprávněnosti jeho nároku jako objednatele z titulu vadného plnění, formulovaných v jeho odvolání ze dne 14. 3. 2003, je nutno uvést, že na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat – jak výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky proto s ohledem na shora uvedené podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobci žádné náklady v řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.