K shodným tvrzením účastníků řízení 

Téma: K shodným tvrzením účastníků řízení

 

Právní věta:
„Okolnost, že se druhý účastník řízení k tvrzené skutečnosti nevyjádřil, nemůže sama o sobě vést k závěru o shodném tvrzení účastníků řízení ohledně této skutečnosti a o jejich shodně projevené vůli vyloučit ji z dokazování.“

 

Komentář:
Soud má při posuzování důkazů možnost vzít za své tzv. shodná tvrzení účastníků. Pokud se tedy účastníci řízení v praxi shodnou na jistých skutečnostech či okolnostech případu, nemusí je soud dále zkoumat s tím, že je vezme za prokázané. Nejvyšší soud v prezentovaném rozsudku dovodil, že mlčení účastníka k tvrzené skutečnosti nemá povahu konkludentního souhlasu s tímto tvrzením. Tzn., že bez výslovného projevu vůle druhé strany není možné vyslovit závěr o shodném tvrzení účastníků. Nevyjádří-li se druhý účastník sporu k tvrzené skutečnosti, musí ji soud přezkoumat.

 

Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 35/2007, ze dne 29. 4. 2009

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. – e. s., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A., M. B. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 86.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 294/99, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 192/2006-502, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 192/2006-502, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 192/2006-502, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

 

Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala žalobou v konečném znění zaplacení částky 86.400,- Kč s příslušenstvím představující smluvenou odměnu za právní služby poskytnuté jejím právním předchůdcem JUDr. J. K. žalované (resp. právnímu předchůdci žalované ZD M. B.). Částky 20.000,- Kč a 26.000,- Kč byly vyúčtovány fakturami č. 1/95 a 2/95 ze dne 6. 3. 1995 a částka 40.400,- Kč fakturou č. 9/95 ze dne 21. 7. 1995.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č. j. 10 C 294/99-431, zamítl žalobu o zaplacení částek 26.000,- Kč s příslušenstvím, 20.000,- Kč s příslušenstvím a 40.400,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (jeho předchozí rozsudek ze dne 18. prosince 1996, č. j. 5 C 85/95-75, ve spojení s usnesením ze dne 17. září 1997, č. j. 5 C 85/95-88, a rozsudek ze dne 24. května 2001, č. j. 10 C 294/99-205, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 17. listopadu 1999, č .j. 15 Co 654/99-154, a ze dne 13. září 2004, č. j. 15 Co 354/2004-296). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně JUDr. J. K. a právní předchůdce žalované ZD M. B. uzavřeli v polovině roku 1992 písemnou dohodu o poskytování právně poradenských služeb (na dobu do konce roku 1992) za sjednanou odměnu. V následném období již JUDr. K. pro právního předchůdce žalované, příp. pro žalovanou žádné právní služby nevykonával. Jednání týkajících se transformace se zúčastňovala jeho manželka JUDr. M. K. Existence další dohody o poskytování právních služeb (ať již písemné či ústní) prokázána nebyla. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že opodstatněnost žalovaného nároku není podložena žádným právním titulem.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 15 Co 192/2006-502, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 20.000,- Kč s 16% úrokem od 11. 3. 1995 do zaplacení, 26.000,- Kč s 16% úrokem od 14. 3. 1995 do zaplacení a 40.400,- Kč s 16% úrokem od 1. 8. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že JUDr. J. K. po uplynutí doby sjednané v dohodě z roku 1992 uzavřel s právním předchůdcem žalované ústní smlouvu o poskytování právní poradenské činnosti; v ní si její účastníci dohodli odměnu za vykonanou činnost v maximální výši 8.000,- Kč měsíčně. JUDr. J. K. osobně pro právního předchůdce žalované a posléze i pro žalovanou sjednanou činnost vykonával na základě jejich požadavků. Ústně uzavřenou smlouvu odvolací soud podřadil smlouvě příkazní podle § 724 obč. zák. s tím, že žalobou uplatněné právo na úhradu odměny vyplývá z § 730 odst. 1 obč. zák.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení dovoláním. Odvolacímu soudu vytkla nepřípadnou aplikaci § 150 o. s. ř. Má zato, že v posuzovaném případě nebyly dány důvody mimořádného zřetele hodné umožňující nepřiznat jí coby úspěšné straně sporu právo na náhradu vynaložených nákladů řízení (a podrobně svůj názor rozvádí). Navrhla rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku zrušit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná. Jeho přípustnost dovodila z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu, že ačkoli v protokolu o jednání ze dne 24. 5. 2006 se uvádí, že účastníkům bylo dáno poučení podle (nesprávného) ustanovení § 118 odst. 1 o. s. ř. o možné aplikaci § 724 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, v odůvodnění napadeného rozhodnutí je odkaz na správné ustanovení § 118a odst. 1 o. S poukazem na dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. i nadále tvrdí, že sama, popř. její právní předchůdce ústní smlouvu s právním předchůdcem žalobkyně neuzavřela, a není jí zřejmé, z jakých skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že byla ústně uzavřena příkazní smlouva podle § 724 a násl. obč. zák. Připomíná jednotlivá nekonzistentní a rozporná tvrzení žalující strany. V předložených fakturách se uvádí, že odměny jsou účtovány za 25 restitučních nároků, vypracování konceptu a čistopisu zakladatelské smlouvy, stanov, upisovacích listin, za výmaz a zápis do obchodního rejstříku. Ač šlo o písemnosti, nebylo prokázáno, že k těmto písemným úkonům byl JUDr. K. zmocněn na základě písemné plné moci podle § 34 odst. 1 obč. zák. Má výhrady i k závěru, že nezpochybnila výši odměny (viz. odpor proti platebnímu rozkazu). Je přesvědčena, že z provedených důkazů vyplývá, že právní poradenství jí a jejímu právnímu předchůdci poskytovala manželka JUDr. K. JUDr. M. K. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání byla podána včas k tomu oprávněnými subjekty při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Protože rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu (jeho součástí se proto stává pouze formálně), je třeba zvažovat přípustnost dovolání v intencích § 237 až § 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných námitek (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu (je-li dovolání přípustné) přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadami ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy vadami které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).
I když ve smyslu § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Má-li odvolací soud zato, že takové důkazy by bylo možno hodnotit jinak, a že tedy na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, je - zejména s ohledem na zásady přímosti a ústnosti - nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkazy sám provedl a opatřil si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V § 213 odst. 2 o. s. ř. se proto odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat důkazy, z nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V posuzovaném případě šlo o posouzení, zda právní předchůdce žalobkyně JUDr. J. K. a právní předchůdce žalované ZD M. B. po ukončení smluvního vztahu založeného písemnou smlouvou na rok 1992 uzavřeli další smlouvu o poskytování právní poradenské činnosti na následné období a zda JUDr. J. K. poté pro právního předchůdce žalované, popř. pro žalovanou právní poradenskou činnost vykonával. Soud prvního stupně svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na úhradu odměny za právní poradenství vyúčtované fakturami č. 1/95 a 2/95 a 9/95 založil na skutkovém zjištění, že po roce 1992 JUDr. J. K. pro právního předchůdce žalované, příp. pro žalovanou žádné právní služby nevykonával a jednání týkajících se transformace se zúčastňovala jeho manželka JUDr. M. K. Tato skutková zjištění čerpal, jak uvádí v odůvodnění svého rozsudku, z výpovědí svědků Ž., M., Z. a Ing. P. Existenci další dohody o poskytování právních služeb tvrdili pouze žalobci M. K. a P. K. (dědici zemřelého JUDr. J. K, kteří posléze postoupili žalovanou pohledávku nynější žalobkyni); tato jejich tvrzení podpořila jen svědkyně JUDr. M. K., jejíž výpověď však soud prvního stupně shledal v rozporu s výpověďmi ostatních svědků, a proto ji vyhodnotil jako nevěrohodnou. Z žádného z dalších provedených důkazů pak uzavření dohody nevyplynulo; písemnosti, které žalující strana předložila, považoval soud prvního stupně za neprůkazné, neboť z nich nebylo patrné, kdo je připravoval, zda a jakého obsahu byla mezi právními předchůdci účastníků uzavřena dohoda. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že žaloba důvodná je. Své rozhodnutí založil na skutkovém závěru, že JUDr. J. K. a ZD M. B. po roce 1992 uzavřeli ústně smlouvu o poskytování právní poradenské činnosti za odměnu maximálně 8.000,- Kč měsíčně. V letech 1993 až 1995 JUDr. K. osobně pro právního předchůdce žalované, resp. pro žalovanou tuto činnost vykonával, a to soustavně a ve větším rozsahu (vyřizoval restituční nároky fyzických osob, zpracoval informace k otázce členství v ZD M. B. a ke stanovám, znění zakladatelské smlouvy žalované, vyjádření v sankční věci vedené před Okresním úřadem v K., předlohu pro smlouvy o nájmu zemědělských pozemků a pro podílové listy). Tato zjištění učinil z výslechu svědkyně H. před dožádaným soudem, který (shodně jako soud prvního stupně) přečetl k důkazu, a z listinných důkazů předložených touto svědkyní. Výši sjednané odměny vzal za prokázánu na základě úvahy, že nebyla zpochybněna. Odvolací soud důkazy výslechem svědků Ž., M., Z. a Ing. P., o něž opřel svá skutková zjištění soud prvního stupně, nezopakoval.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi svědků, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K té je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla žalovanou namítnuta.
Odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jak opodstatněně namítá žalovaná), i tím, že skutkový závěr o výši odměny za právní poradenskou službu vykonanou JUDr. K. učinil na základě úvahy, že tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná. Ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Zákon tu počítá s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevili vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými. Za situace, kdy žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobkyně, že smlouva o poskytování právní poradenské činnosti byla uzavřena, lze těžko předpokládat, že učiní nesporným zjištění, v jaké výši si účastníci smlouvy sjednali odměnu. Takový projev vůle žalované se skutečně z obsahu spisu nepodává. Okolnost, že se žalovaná k tvrzené výši odměny nevyjádřila, nemůže sám o sobě vést k závěru o shodném tvrzení účastníků řízení ohledně této skutečnosti a o jejich shodně projevené vůli vyloučit ji z dokazování.
Výtkou žalované, že v rozporu s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyli účastníci poučeni podle § 118a odst. 1 o. s. ř., ale podle § 118 odst. 1 o. s. ř., jak je patrné z protokolu o jednání před odvolacím soudem, bylo nadbytečné se zabývat za situace, kdy odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepostupoval v souladu se zásadami podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval další námitkou žalované.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

 

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu
 

Zpět


Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., Cejl 91, 602 00 Brno

telefon: +420 545 242 592 - e-mail: info(at)urmr.cz - web: www.urmr.cz

Úvod - O nás - Rozhodčí řízení - Mediace - Vzdělávání - Kontakt - Všeobecné obchodní podmínky - Mapa stránek