Ke zhojení nedostatku průkazu zastoupení v řízení 

Téma: Ke zhojení nedostatku průkazu zastoupení v řízení

 

Právní věta:
„Jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci.

Jestliže zástupce účastníka předloží soudu k průkazu zastoupení při podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po dni podání odvolání, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen. Odmítnout odvolání jako podané osobou neoprávněnou z tohoto důvodu nelze; nedostatek průkazu procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.).“

 

Komentář:
Nejvyšší soud ČR tímto rozhodnutím potvrdil rozhodovací praxi, dle které je nedostatek zastoupení pouze nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit. Je-li odstraněn, je vada řízení zhojena. Lze tedy až po zahájení řízení doložit plné moci, s tím, že po jejich předložení platí všechny úkony učiněné v zastoupení.

Prakticky to znamená, že absence plné moci či chyby v plné moci nečiní neplatným již učiněné úkony, pokud jsou tyto vady řízení zhojeny tím, že je doložena platná plná moc, popř. opraveny chyby v plné moci. Přitom platí, že plná moc může být podepsána až po provedeném úkonu; byla-li vystavena na provedení tohoto úkonu, je úkon platný.

 

Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3294/2009, ze dne 6. 11. 2009

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně J. a.s., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalované B. s.r.o., zastoupené Mgr. M. P., advokátkou, o 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 315/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 2/2009-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

 

Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 2/2009-297, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 41 Cm 315/2006-257, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 420 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5% za každý den prodlení z částky 420 000 Kč od 21.9.2002 do zaplacení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na doplacení kupní ceny na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 16.3.2001. Oba soudy neuznaly námitku žalované, že uplatila vůči žalobkyni slevu z kupní ceny z titulu vad koupeného zboží a není povinna doplatit jeho cenu. Vyšly ze zjištění, že nebylo najisto postaveno, zda vady vytčené žalovanou existovaly v době podpisu smlouvy, zda se jednalo o vady, za které by žalobkyně odpovídala ve smyslu § 425 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“. Vyšly ze skutečnosti, že prodávané zařízení bylo v době uzavření kupní smlouvy provozuschopné, byť značně opotřebené, a že při předání zboží dne 28.2.2002 nebyly žalobkyni vytčeny žádné jeho vady. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že pokud nebyla žalovanou prokázána vadnost předmětného koupeného zařízení, nebyla oprávněna uplatnit u prodávající žalobkyně slevu z kupní ceny a je povinna kupní cenu doplatit.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované o nesprávně vystavené plné moci právního zástupce žalobkyně. Při jednání odvolacího soudu dne 28.4.2009 žalobkyně předložila řádnou plnou moc právního zástupce JUDr. R. K., udělenou mu předsedou představenstva a členem představenstva, tak jak odpovídalo zapsanému způsobu jednání za společnost v obchodním rejstříku. Odvolací soud konstatoval, že i kdyby plná moc nedostatky vykazovala, byl takový nedostatek předložením řádné plné moci zhojen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívající podle dovolatelky v omylu odvolacího soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Zároveň uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na skutečnost, že při jednání u soudu prvního stupně nebyl RNDr. B., jako člen představenstva, zmocněn k jednání za společnost žalobkyně na základě plné moci z 5.1.2006 - z důvodu její neplatnosti. Za dané situace nesměl podle dovolatelky soud prvního stupně vydat rozhodnutí ve věci a řízení mělo být zastaveno. Odvolací soud však nesprávně dovodil, že nedostatek řádné plné moci byl zhojen při jednání odvolacího soudu dne 28.4.2009 předložením řádné plné moci právního zástupce JUDr. R. K., udělenou tomuto advokátu předsedou představenstva a členem představenstva společnosti žalobkyně v souladu se způsobem jednání za společnost zapsaným v obchodním rejstříku. Dovolatelka se domnívá, že předložením této řádné plné moci mohl být odstraněn nedostatek řádného zastoupení účastníka jen v odvolacím řízení, ale nikoliv již před soudem prvního stupně. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (28.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, připustil-li v odvolacím řízení napravení nedostatku v řízení před soudem prvního stupně spočívající v nedoložení řádné plné moci účastníka, a že je tím řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci však nastolená procesněprávní otázka nesprávného právního posouzení nedostatku řádného zastoupení účastníka nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s procesněprávním předpisem (§ 32 odst. 1, § 104 o. s. ř.).
Podle § 32 odst. 1 o. s. ř. kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil.
Ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že pokud jde o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření.
Pokud není splněna procesní povinnost podle § 32 odst. 1 o. s. ř., jde o nedostatek řízení, který lze odstranit, a nesplnění této procesní povinnosti není překážkou v postupu řízení, která by sama o sobě vedla k zastavení řízení (§ 104 odst. 1, 2 o. s. ř.) – srov. komentář k § 28 o. s. ř., uvedený v knize Občanský soudní řád, komentář, Jaroslav Bureš, Ljubomír Drápal, Zdeněk Krčmář a kol., C.H.BECK, 2006, str. 117.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu se shora uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu a postupoval rovněž v souladu s konstantní judikaturou – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1983, sp.zn. 3 Cz 88/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 12/1985, v němž bylo judikováno: „Jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci“. Dále je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 40/1998, v němž byl přijat závěr: „Jestliže zástupce účastníka předloží soudu k průkazu zastoupení při podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po dni podání odvolání, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen. Odmítnout odvolání jako podané osobou neoprávněnou z tohoto důvodu nelze; nedostatek průkazu procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.)“.
Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud položenou procesní otázku nedostatku plné moci v rozporu s právní úpravou. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání žalované není tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto jej dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
 

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2009

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu
 

Zpět


Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., Cejl 91, 602 00 Brno

telefon: +420 545 242 592 - e-mail: info(at)urmr.cz - web: www.urmr.cz

Úvod - O nás - Rozhodčí řízení - Mediace - Vzdělávání - Kontakt - Všeobecné obchodní podmínky - Mapa stránek