Téma: Ke zrušení rozhodčího nálezu pro odnětí možnosti věc projednat
Právní věta:
„Pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, nelze mít za to, že došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá zákon, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, což je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.“
Komentář:
Znění rozhodčí smlouvy je nutno vždy formulovat pečlivě a přesně, aby měla účinky zamýšlené jejími účastníky. Podle § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. V posuzované věci se účastníci dohodli mimo jiné na tom, že jejich spory mohou být řešeny podle zákona č. 216/1994 Sb., a to „ s jednáním podle písemných podkladů“. Odvolací soud došel k závěru, s nímž se následně ztotožnil i Nejvyšší soud ČR: předpokládá-li rozhodčí smlouva řešení sporu rozhodcem „s jednáním“, tak nejenže ústnost rozhodčího řízení nevylučuje, ale naopak ji výslovně předpokládá. Ujednání o tom, že „jednání“ bude podle písemných podkladů, nelze chápat jako zřeknutí se ústního jednání, ale jako dohodu o vedení řízení. Tedy o tom, že rozhodováno bude na základě písemných podkladů. Nenařídil-li rozhodce k projednání sporu ústní jednání, nebyla účastníkům poskytnuta možnost věc projednat a je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Citace ze zdroje: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 953/2009, ze dne 29. 6. 2010
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. 18 C 3/2007-61, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 14. června 2007 rozhodcem Dr. J. L. pod č. j. RŘ 1/2007-L. Žalobcům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 54 Co 106/2008-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález zrušil podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“) a žalované uložil zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dovodil, že účastníci si dohodou nevyloučili ústnost řízení při projednávaní jejich sporu před rozhodcem. V posuzované věci se účastníci dohodli mimo jiné na tom, že jejich spory mohou být řešeny podle zákona č. 216/1994 Sb., a to „s jednáním podle písemných podkladů“. Podle § 19 odst. 3 ZRŘ nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. Odvolací soud dospěl k závěru, že ústnost řízení se projevuje v tom, že věc je projednána při jednání. Předpokládá-li rozhodčí smlouva řešení sporu rozhodcem „s jednáním“, pak nejenže ústnost rozhodčího řízení nevylučuje, ale naopak ji (gramaticky vyloženo) výslovně předpokládá. Ujednání o tom, že „jednání“ bude podle písemných podkladů, nelze chápat jako zřeknutí se ústního jednání, ale jako dohodu o vedení řízení, konkrétně o tom, že rozhodováno bude na základě písemných podkladů; ty však za situace, kdy nebyla vyloučena ústnost řízení, musí být projednány při jednání. Nenařídil-li rozhodce k projednání sporu ústní jednání, nedodržel základní formální postup předepsaný zákonem pro rozhodčí řízení a v důsledku toho nebyla účastníkům poskytnuta možnost věc před nimi projednat. Podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení ujednání v rozhodčí doložce o rozhodování podle písemných podkladů. V doložce byla použita formulace, která by ztratila význam, kdyby mělo jít o běžné ústní jednání (kde se samozřejmě přihlíží i k písemným podkladům) a toto znění jednoznačně dokumentuje skutečnou vůli účastníků. Ačkoliv bylo mezi účastníky dohodnuto, že má být rozhodováno podle zásad spravedlnosti, odvolací soud nerespektoval, že samo pojetí takového rozhodování nepřipouští extrémní formalismus. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02. Účastníci byli rozhodcem seznámeni s tím, jaké podklady mu byly stranami předloženy a byla jim dána možnost se k nim vyjádřit. Písemné vyjádření bylo realizací práva účastníků na to, aby měli možnost věc před rozhodcem projednat. Nikde není stanoveno, že zákon nepřipouští jiné projednání než ústní. Odvolací soud si vytvořil vlastní definici pojmu „jednání“ jako „nařízené ústní projednání před účastníky“, aniž by jím bylo respektováno znění § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Stanovisko odvolacího soudu, že pojem „jednání“ musí být vykládán uvedeným způsobem, dle něj jediným možným, neodpovídá obecně a již vůbec ne odborně akceptovaným jazykovým pravidlům. K tomu dovolatelka poukazuje na výklady a definice termínu jednání v souboru encyklopedií a slovníků a současně v Komentáři k občanskému zákoníku nakladatelství C. H. Beck k § 35 odst. 1. Odvolací soud postupoval aplikací přepjatého formalismu, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/05.
Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný. Účastníci si nevyloučili ústnost řízení při projednávání sporu před rozhodcem. Ujednání účastníků výslovně předpokládalo, že řízení před rozhodcem bude mít ústní formu. Žalobci poukazují na obecnou praxi soudů všech stupňů, které pokud zjistí, že mohou věc posoudit a rozhodnout bez jednání, vyzvou účastníky sporu, aby se v určité lhůtě vyjádřili k tomu, zda s takovým postupem souhlasí. Teprve poté, když se účastník řízení vzdá osobní účasti u jednání, případně je k reakci soudu nečinný, rozhodne soud bez ústního jednání. Rozhodce měl postupovat obdobně.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02 (na které poukazovala také dovolatelka), v němž byl formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.
Podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
Promítnutí těchto procesních principů na danou věc pak vede k závěru, že rozhodce v posuzované věci žalobcům v plném rozsahu neposkytl možnost věc před rozhodcem projednat.
Podle § 19 ZRŘ strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení (odstavec 1 věta první). Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné (odstavec 3).
V projednávané věci si účastníci dohodli ve smlouvě o dílo ze dne 4. ledna 1999, ve spojení s dohodou o podmíněném povolení odkladu placení, že „ve smyslu článku XI. smlouvy o dílo (podle něhož případné soudní spory mají být řešeny rozhodcem, kterého navrhne zhotovitel) budou případné majetkové spory o nároky ze smlouvy o dílo a z této smlouvy řešeny především mimosoudně podle zák. č. 216/1994 Sb. tím z rozhodců, jejichž nálezy se nacházely u některého z českých soudů před uzavřením této dohody, kterého zvolí věřitel, s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti, s odměnou ve výši 1,5 násobku příslušejícího soudního poplatku“.
Dovodil-li odvolací soud výkladem tohoto ujednání, že účastníci nevyloučili ústnost řízení před rozhodcem, je jeho závěr správný.
V rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud zabýval vztahem ZRŘ a o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 ZRŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřeně“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad rozhodčího řízení.
Občanský soudní řád v ustanovení § 115 odst. 1 předpokládá k projednání věci nařízení jednání, k němuž budou předvoláni účastníci a všichni, jejichž přítomnost je třeba. Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Lze přitom přisvědčit výkladu odvolacího soudu, že užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Poukazovala-li dovolatelka na výklad termínu „jednání“ v souboru encyklopedií a výkladových slovníků, není tato její argumentace pro posouzení věci přiléhavá, neboť rozhodující pro výklad užitého termínu je podle ustanovení § 30 ZRŘ přiměřené užití občanského soudního řádu. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků v dovolacím řízení ve výši 5.850,- Kč podle § 8, § 10 odst. 3, 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 1.230,- Kč a celkem činí 7.380,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.