Téma: Rozhodčí nález není rozhodnutím orgánu veřejné moci
Právní věta:
"Rozhodci (stejně jako rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran."
Komentář:
Rozhodci rozhodují spory, pokud jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. Jejich moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Jejich rozhodnutí tak nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Je na každém, aby k obraně svých práv přistupoval aktivně. Např. je-li přesvědčen o tom, že pravomoc rozhodčího soudu není dána, aby se sám dostupnými zákonnými prostředky zasadil o projednání své věci obecným soudem. Nepovažoval-li v daném případě stěžovatel svůj podpis na dodacím listu a na faktuře obsahující pojednání o založení pravomoci rozhodčího soudu v případě sporu za akt, jímž byla platně uzavřena rozhodčí smlouva, měl nejpozději při prvním úkonu v rozhodčím řízení týkajícím se věci samé vznést námitku nedostatku pravomoci spočívající v neexistenci rozhodčí smlouvy (viz ust. § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení). Pokud by této námitce nebylo vyhověno, disponoval by stěžovatel ještě možností podat u obecného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 odst. 1 písm. b) ZOŘ.
Pokud stěžovatel žádal ve své ústavní stížnosti zrušení rozhodčího nálezu, nebyl k tomuto Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu příslušný a nemohl o podané stížnosti meritorně rozhodovat.
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1357/07 ze dne 11. 7. 2007
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2007 o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, AK Palackého 33, 612 00 Brno, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. Rsp 1213/06, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodčího nálezu, neboť jeho vydáním mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci před zákonným soudcem a právo na veřejné projednání věci dle článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí vzhledem k uložené vysoké částce a nepřiměřeně vysokému úroku z prodlení, který by pro něho znamenal nutnost ukončit podnikání, tedy nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti rozhodnutí vznikla vedlejšímu účastníkovi.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud, že dne 19. 3. 2007 rozhodl jediný rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčím nálezem, sp. zn. Rsp 1213/06, tak, že stěžovateli uložil zaplatit v něm uvedenou částku a náklady rozhodčího řízení vzniklé žalující straně.
Stěžovatel uvádí, že nález rozhodčího soudu mu ukládá povinnost zaplatit odebrané zboží, ačkoli nikdy rozhodčí smlouvu neuzavřel. Z tohoto důvodu nevěnoval přílišnou pozornost listinám, které mu byly rozhodčím soudem doručovány, a nařízeného jednání se neúčastnil, neboť byl přesvědčen, že k vydání rozhodčího nálezu nemůže dojít z důvodu neexistence platné rozhodčí smlouvy. Stěžovatel také namítá, že rozhodčí nález konstatuje skutečnosti, které nemají oporu v důkazech. Na fakturách a dodacích listech, které rozhodčí soud pokládá za důkaz existence rozhodčí smlouvy, stěžovatel toliko stvrzoval svým podpisem správnost těchto listin a převzetí zboží. Nadto faktura byla zasílána vždy dodatečně a není podepsána stěžovatelem. Ujednání o úroku z prodlení, jakož i o smluvní pokutě není patrno z listin použitých k důkazu. Poněvadž zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), ve svém ustanovení § 31 nepovažuje neexistenci rozhodčí smlouvy za důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, je podání ústavní stížnosti jedinou možností obrany stěžovatele.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
K otázce povahy rozhodčího řízení se vyjadřuje konsolidovaná judikatura Ústavního soudu (např. nepublikovaná usnesení IV. ÚS 511/03, II. ÚS 805/06 a další), na jejichž závěrech Ústavní soud i nadále setrvává. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. Rozhodci (stejně jako rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní stížnost směřuje z uvedených důvodů proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci. Z toho pak vyplývá, že Ústavní soud, který není oprávněn vykročit z mezí působnosti vymezené mu článkem 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nemůže o podané ústavní stížnosti meritorně rozhodovat.
Na okraj Ústavní soud podotýká, že s pojmem moderního právního státu založeného na úctě k lidským právům a svobodám je neslučitelný paternalistický přístup státu k jeho občanům; naopak občan je veden k tomu, aby k obraně svých práv přistupoval aktivně - v daném případě aby se stěžovatel sám všemi dostupnými zákonnými prostředky zasadil o projednání své věci před obecným soudem, měl-li za to, že pravomoc rozhodčího soudu nebyla dána. Nepovažoval-li stěžovatel svůj podpis na dodacím listu a na faktuře obsahující ujednání o založení pravomoci rozhodčího soudu v případě sporu za akt, jímž byla platně uzavřena rozhodčí smlouva, měl nejpozději při prvním úkonu v rozhodčím řízení týkajícího se věci samé vznést námitku nedostatku pravomoci spočívající v neexistenci rozhodčí smlouvy (srov. ustanovení § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Jestliže by stěžovatelově námitce nebylo vyhověno a rozhodčí řízení by vyústilo ve vynesení rozhodčího nálezu, stěžovatel disponoval dalším prostředkem dovolujícím závěr rozhodčího soudu o existenci své pravomoci zpochybnit, a to možností podat u obecného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení pro neplatnost rozhodčí smlouvy z jiného důvodu než nearbitrabilita sporu. Tento zákonný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu postihuje i situaci, kdy rozhodčí smlouva vůbec nevznikla (srov. Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - Komentář, 1. vydání. C. H. Beck 2004, str. 237).
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2007
Miloslav V ý b o r n ý
soudce zpravodaj