K předpokladům vypracování revizního znaleckého posudku 

Téma: K předpokladům vypracování revizního znaleckého posudku

 

Právní věta:
„Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.
V projednávané věci právní zástupci účastníků u odvolacího soudu shodně uvedli, že se závěry znaleckého posudku souhlasí a na výslechu znalce netrvají. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že o správnosti posudku neměl pochybnost a nedal jej přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.“

 

Komentář
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá skutečnost, že přezkoumání znaleckého posudku posudkem dalším je plně v dikci soudu. Jeho provedení tedy závisí na úvaze soudu. Má-li soud pochybnosti o správnosti již provedeného posudku, popř. jsou-li jeho výsledky zpochybněny stranami sporu a toto zpochybnění (nebo výtka, že se znalec nezabýval všemi či podstatnými otázkami) může mít dopad na správnost znaleckého posudku, může soud nařídit přezkoumání znaleckého posudku revizním znaleckým posudkem. Není-li mezi stranami pochyb o správnosti znaleckého posudku a ani soud neseznal potřebu revizního posudku, nelze soudu vytýkat skutečnost, že revizní posudek neprovedl.

 

Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, ze dne 20. 10. 2009

 
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce S. V., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 189/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 10. října 2007, č. j. 40 Co 115/2007-426, takto:

Dovolání se zamítá.

Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 43.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Petra Konečného.

 


Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 19 C 189/2004-370, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce S. V., a žalované Mgr. Z. M., k nemovitostem – objektu bydlení domu č. p. 570 na pozemku parcela č. st. 640, pozemku parc. č. st. 640 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 447/60 – zahrada, vše v k. ú. N., obec O., zapsáno v LV č. 7153 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště O.“, výrokem pod bodem II. uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, výrokem pod bodem III. žalobci uložil povinnost zaplatit žalované „vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a to částkou 2,300.000,- Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku“; výrokem pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí v tržní hodnotě 4.600.000,- Kč, každý s podílem jedné ideální poloviny. Žalobce nabyl vlastnictví svého podílu kupní smlouvou uzavřenou s žalovanou 1.3.2004 za ujednanou kupní cenu 2.040.000,- Kč. Žalovaná v domě dlouhodobě bydlela, při užívání nemovitostí docházelo mezi účastníky k neshodám. Ze znaleckého posudku soud zjistil tržní hodnotu nemovitostí a skutečnost, že dům není reálně dělitelný. Vyšel z teze, že spoluvlastník nemůže být nucen k tomu, aby v podílovém spoluvlastnictví, pokud sám nechce, setrvával. Po zhodnocení věci z hlediska § 142 občanského zákoníku („obč. zák.“) za situace, kdy nemovitosti nelze reálně dělit, kdy do úvahy nepřichází rozdělení domu na bytové jednotky, neboť s tím žalobce nesouhlasí a jsou tu neshody mezi účastníky, soud prvního stupně uzavřel, že je namístě zrušení spoluvlastnictví nemovitostí a vypořádání jejich přikázáním jednomu z účastníků za náhradu. Vzhledem k rovnosti podílů, ke skutečnosti, že žalovaná „v nemovitosti žije spoustu let“, s přihlédnutím k jejím citovým vazbám k předmětnému domu, měl „v úmyslu označené nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví žalované“, pokud by však prokázala svoji solventnost. Záměr žalované vyplatit žalobci jeho vypořádací podíl poté, co jí soudem přikázanou dosud žalobcovu polovinu nemovitostí prodá, shledal nepřijatelným. Po zjištění, že žalobce částkou potřebnou k vyplacení vypořádacího podílu disponuje, zatímco žalovaná nikoliv, přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví jemu, přičemž vzal současně v úvahu jeho záměr nemovitosti užívat pro potřeby bydlení členů své rodiny.
Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 40 Co 115/2007-426, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku odstavce I.“ a změnil jej „v další napadené části výroku, tj. v odstavci II., III., IV. a V.“ takto: „Nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 7153 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O., a to objekt bydlení – dům č. p. 570 na parcele č. st. 640, pozemek p. č. 640 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. 447/60 - zahrada, vše v k. ú. N., obec O., se přikazují do výlučného vlastnictví žalované. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ze zrušeného podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a to částku 2.450.000,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Žalobce je povinen zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Olomouci, na náhradě nákladů řízení částku 3.709,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Olomouci, na náhradě nákladů řízení částku 12.016,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v rámci doplnění dokazování znaleckým posudkem zjistil, že aktuální tržní cena nemovitostí činí 4.900.000,- Kč, a že oba účastníci disponují prostředky k úhradě vypořádacího podílu. V tomto směru žalobce předložil odvolacímu soudu výpis ze svého účtu, z něhož bylo zřejmé, že k 24. 9. 2007 disponoval zůstatkem přes tři miliony korun. Žalovaná předložila smlouvu o správě majetku z 25. 9. 2007, potvrzení vystavené jejím advokátem z 1. 10. 2007 a výpis z depozitního účtu s názvem Mgr. Ing. P. K., vedeného u Komerční banky, a. s., na který byla 1. 10. 2007 složena částka 2.500.000,- Kč, „kterou je advokát oprávněn a povinen použít na úhradu vypořádacího podílu S. V.“ za situace, že bude rozhodnuto, že žalované připadne do jejího výlučného vlastnictví „i druhý spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, a to ve výši a termínu stanoveném rozsudkem soudu“. Žalovaná uvedla, že částka 2.500.000,- Kč byla na advokátův účet složena z účtu třetí osoby. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem jejich přikázáním jednomu z nich za peněžní náhradu; při rovnosti podílů vzal za rozhodující otázku jejich finanční připravenosti k výplatě vypořádacího podílu a jeho závěr odpovídal zjištění, že žalovaná potřebnou hotovostí nedisponovala. Ve fázi odvolacího řízení však již prokázala, že potřebnou sumou disponuje. Za této situace uzavřel, že za určující hledisko pro rozhodnutí považuje délku užívání nemovitostí žalovanou, tj. více než 50 let a její péči o ně; žalobce svůj spoluvlastnický podíl nabyl až v roce 2004, v domě nikdy nebydlel a neužíval jej. Proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 2.450.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu předně vytýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil poté, co mu žalovaná předložila smlouvu o správě majetku s potvrzením, že na depozitní účet jejího právního zástupce byla 1. 10. 2007 složena částka 2.500.000,- Kč. Žalovaná se však „netajila“ tím, že jde o peníze třetí osoby a že nemá zájem na tom, aby se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí; šlo jí pouze o změnu osoby spoluvlastníka. V souvislosti s tím dovolatel poukazuje na to, že žalovaná uzavřela 12. 11. 2007 ohledně předmětné poloviny nemovitostí kupní smlouvu s J. P., na niž tuto část nemovitostí převedla za 2.450.000,- Kč; stalo se tak v době, kdy rozsudek odvolacího soudu ještě nenabyl právní moci, takže v době uzavírání této smlouvy byla žalovaná pouze podílovou spoluvlastnicí nemovitostí. Šlo tedy o účelový postup; návrh na zahájení řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen 19. 11. 2007.
Dále dovolatel namítá, že ač odvolací soud dospěl ke správnému závěru ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přehlédl, že šlo o tři nemovitosti, a to jednak o samotný dům, jednak o tímto domem zastavěnou plochu s nádvořím a konečně o zahradu o výměře 898 m2. Ta je však zcela samostatným pozemkem, u něhož měl soud akceptovat první a přednostní způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterým je rozdělení věci, zvláště, když znalec Ing. Ř. v posudku z 27. 3. 2005 uvedl, že reálné rozdělení zahrady široké 15 metrů na dva díly o šíři 7,5 metrů je možné po vyřešení odkanalizování domu vzhledem k existenci kanalizace a žumpy na zahradě, které jsou však nefunkční. V této souvislosti dovolatel připomíná, že on a jeho právní předchůdci levou část zahrady -užívali v části reálně oddělené chodníkem již několik desítek let, kterýžto stav byl oběma stranami vždy akceptován.
Odvolací soud dále přehlédl, že žalobce je vlastníkem garáže na pozemku č. 1768, která fyzicky zasahuje do levé části zmíněné zahrady, a žalovaná je, resp. bude povinna umožnit mu přístup k této garáži. V další části dovolání se žalobce zabývá otázkami tržní ceny předmětných nemovitostí.
Uvádí, že odvolací soud akceptoval znalecký posudek znalce Ing. Ivo Řehoře z 27. 3. 2005 a jeho dodatek ze 17. 7. 2007, který však nesprávně nazývá revizním znaleckým posudkem. Tento znalec však stanovení aktuální tržní ceny nemovitostí nezvládl a posudek podal v rozporu se zásadami zjišťování tržní ceny nemovitostí. Dovolatel zmíněný posudek podrobně analyzuje z hlediska metod zjišťování obvyklé ceny nemovitostí, to je z hledisek metody nákladového ohodnocení, metody výnosové a metody srovnávací a uzavírá, že znalec se těmito metodami neřídil. Namítá, že „obvyklá cena – tržní předmětných nemovitostí byla s ohledem na výše uvedená kritéria i s ohledem na dramatické zvyšování cenové mapy pozemků v posledních dvou letech v dané lokalitě s přihlédnutím ke stanovení tzv. vyhláškové ceny nejméně 6,500.000,- Kč“; v této souvislosti odkazuje na sedm konkrétních kupních smluv z období od 13. 2. 2004 do 30.5.2006 z tamní oblasti s tím, že pokud by je měl uvedený znalec k dispozici jako srovnávací materiál, nemohla by být obvyklá tržní cena sporných nemovitostí nižší než šest a půl milionu korun. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá dovolatelovu argumentaci; pokud jde o úhradu vypořádacího podílu, je podle ní podstatné, že žalobci řádně a podle rozhodnutí soudu spoluvlastnický podíl vyplatila. Skutečnost, jak dále naložila s nemovitostmi, považuje za bezpředmětnou; v tomto smyslu uvádí, že „spoluvlastnictví s paní P. je zcela bezproblémové“. Ohledně dovolatelových výhrad ohledně zahrady namítá, že by bylo zcela nesmyslné, aby byla reálně dělena a byla užívána cizí osobou, nehledě na její znehodnocení rozdělením na dva pruhy šíře 7,5 metru. Přístup k jednotlivým dílům by se neobešel bez složitých jednání, zřizování věcných břemen a konfliktů. Variantu dělení zahrady ostatně žalobce v řízení nenavrhoval. Zahrada navíc řeší pro dům odkanalizování a žumpu a skutkové námitky v tomto směru měl žalobce uplatnit před soudem prvního, resp. druhého stupně. Zahrada nemá žádnou vazbu ani na žalobcův přístup k jeho garáži. Žalobcovy výhrady ke znaleckým posudkům pokládá za nepřípustné, když se při jednání u odvolacího soudu ke znaleckým závěrům vyjádřil souhlasně; to plyne z protokolu o jednání odvolacího soudu z 3. 10. 2007. Žalobce koupil spoluvlastnický podíl na nemovitostech za částku 2.040.000,- Kč v březnu 2004; jeho poukazování na ceny nemovitostí, za něž byly obchodovány v okolí, se jeví jako pouhá účelová manipulace. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1, 2 obč. zák.).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat. To platí i o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ustanovení § 142 odst. 1 obč. zák. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 2058, sv. 26). Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4465).
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nepřihlédl ke skutečnostem nastalým později (ostatně je to zjevně nemožné). Dovolací řízení je pak řízením přezkumným, dovolací soud je vázán obsahem přezkoumávaného spisu a k uplatněnému nároku nemůže provádět dokazování (viz § 243a odst. 2 o. s. ř.). Proto dovolatelem uváděné skutečnosti, nastalé až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, jsou pro posouzení věci nevýznamné a dovolací soud k nim nemůže přihlížet. Samotná okolnost, že žalovaná získala peníze na vyplacení podílu od třetí osoby, není natolik významná, aby k ní bylo možno v řízení o mimořádném opravném prostředku přihlížet; nešlo o peníze získané protiprávně a v kontextu všech skutečností, které soudy braly v úvahu, nemohlo jít o rozhodujícího činitele. Úvaha odvolacího soudu o tom, komu budou nemovitosti přikázány, vycházející z okolností v rozsudku uvedených, není zjevně nepřiměřená, a dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit. Na tom nic nemění ani skutečnost, že snad bude třeba sjednat přístup k žalobcově garáži na sousedním pozemku (ostatně tuto skutečnost žalobce v řízení neuplatnil).
Dovolatel napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla žalované přikázána celá zahrada přiléhající k domu; tvrdí, že jde o dělitelný pozemek, jehož část již dlouhá léta užívá. Je skutečností, že pozemek je v zásadě vždy dělitelný; to ovšem neznamená, že musí být rozdělen ve všech případech (viz též zákonný obrat „dobře možné“ v § 142 odst. 1 obč. zák.). Zejména pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu a také blízkost obytného domu, ve kterém vlastník zahrady bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek - zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení.
V projednávané věci žalobce (dovolatel) v žalobě navrhoval, aby celá zahrada byla přikázána jen jemu a tento postoj zastával v celém průběhu řízení; účastníci, které tížilo břemeno tvrzení i důkazní břemeno, neuvedli nic, co by soud muselo vést k úvaze o dělení zahrady. Z účastnické výpovědi žalobce se rozhodně nepodává, že by dlouhodobě užíval část zahrady (č.l. 112 v.). Za této situace nelze považovat za pochybení, že se soudy otázkou jejího dělení nezabývaly.
Dovolatel též zpochybňuje určení ceny domu ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, provedené na základě znaleckého posudku.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6293). V projednávané věci právní zástupci účastníků u odvolacího soudu shodně uvedli, že se závěry znaleckého posudku souhlasí a na výslechu znalce netrvají (č.l. 420 spisu). Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že o správnosti posudku neměl pochybnost a nedal jej přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za právní zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 4 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 43.150,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 43.450,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 20. října 2009

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu
 

Zpět


Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., Cejl 91, 602 00 Brno

telefon: +420 545 242 592 - e-mail: info(at)urmr.cz - web: www.urmr.cz

Úvod - O nás - Rozhodčí řízení - Mediace - Vzdělávání - Kontakt - Všeobecné obchodní podmínky - Mapa stránek