Určitost uznání dluhu 

Téma:  Určitost uznání dluhu

 

Právní věta:                      
„Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“
  
Komentář:                         
Jedním z důvodů, proč v případě obchodních závazků používat spíše institut uznání závazku dle § 323 obch. zák., je přísnost podmínek pro platnost uznání dluhu dle obč. zák. Pro uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. je požadováno pouze dodržení písemné formy a určitost závazku – stačí dovoditelné určení závazku např. odkazem na jinou listinu, analogicky s tímto judikátem.
 
Citace ze zdroje: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1344/2006, ze dne 30. 9. 2008
 
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce A. P., zastoupeného JUDr. J.S., advokátem proti žalované A. S. s. r. o. zastoupené JUDr. A. F., advokátem o zaplacení částky 79.937,57 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 695/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2006, č. j. 6 Co 836/2006-89, takto:
 
 
                            I. Dovolání se zamítá.
 
                            II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
 
 
 
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 6 C 695/2004-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 79.937,57 Kč, představující kapitalizované úroky z půjčené částky 232.340,- Kč za období roku 2001, 2002 a 2003, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení částky 178,23 Kč, v rozsahu částky 584,42 Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 22. 1. 1996 včetně dodatku ze dne 1. 1. 1997 poskytl žalobce žalované půjčku ve výši 120.000,- Kč splatnou dne 31. 12. 1997, v období od 1. 11. 1998 úročenou 14 %. Smlouvou ze dne 1. 6. 1997 žalobce půjčil žalované částku 112.340,- Kč splatnou dne 1. 6. 1998, v období od 1. 11. 1998 úročenou 14 % (viz dodatek č. 1 ze dne 23. 7. 2003). Obě půjčky žalovaná zaplatila až 29. 12. 2003. Dohodami ze dne 7. 5. 1999 a ze dne 21. 7. 2003 žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobci v celkové částce 495.840,- Kč zahrnující i dluh z obou půjček ve výši 232.340,- Kč. Dodatkem č. 1 ze dne 5. 8. 2003 došlo k vyčíslení úroků z těchto půjček tak, že za rok 1998 činí 3.644,- Kč, za rok 1996 činí 18.040,- Kč, za rok 1997 činí 35.722,- Kč a že za rok 1998 do 31. 10. 1998 budou půjčky úročeny 18,2 %, a od 1. 11. 1998 14 %. Z tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smluv o půjčce podle § 657 a § 658 obč. zák. V důsledku pozdního plnění žalované zůstaly podle soudu prvního stupně nezaplaceny úroky z prodlení za roky 2001 - 2003 v tom rozsahu, v jakém je požaduje žalobce. Až do úplného zaplacení byla totiž žalovaná v prodlení a žalobce má nárok na zaplacení sjednaných úroků z prodlení podle § 517 a § 658 obč. zák. Námitku nedostatku aktivní legitimace neshledal důvodnou stejně jako vznesenou námitku promlčení proto, že uznávacím prohlášením ze dne 7. 5. 1999 a 21. 7. 2003 svůj dluh vůči žalobci žalovaná uznala.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 6 Co 836/2006-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 33 Odo 986/2005-81, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že aniž sám hodnotil listinu ze dne 5. 8. 2003, kterou soud prvního stupně provedl důkaz, jeho rozhodnutí změnil a tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudkem ze dne 4. května 2006, č. j. 6 Co 836/2006-89, Krajský soud v Českých Budějovicích opět změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování listinami - smlouvou o půjčce ze dne 22. 11. 1996, jejími dodatky č. 1 ze dne 1. 1. 1997, č. 2 ze dne 1. 6. 1997, č. 3 ze dne 23. 7. 2003, dohodou o uznání dluhu ze dne 21. 7. 2003, dodatkem č. 1 ze dne 5. 8. 2003, smlouvou o půjčce ze dne 1. 6. 1997 a dodatkem k ní ze dne 23. 7. 2003, včetně uznávacího prohlášení ze dne 7. 5. 1999 – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ačkoliv žalobce po žalované požadoval zaplacení dohodnutých úroků z půjčky, soud prvního stupně mu přiznal úroky z prodlení z dlužné částky. Rozhodnutí soudu prvního stupně není správné i proto, že nárok žalobce je promlčen, neboť listinu ze dne 5. 8. 2003 nelze považovat za uznání dluhu podle § 558 obč. zák., jelikož neobsahuje výslovné prohlášení žalované o uznání dluhu co do důvodu a jeho výše. Jejím obsahem je pouhé konstatování, jaké jsou úroky a že nejdříve se zaplatí osobní půjčka a úroky. Listina obsahuje odkaz na čl. III. dohody ze dne 21. 7. 2003 a nikoliv na čl. I., v němž žalovaná uznala dluh v rozsahu blíže určených částek. S odkazem na § 101 odst. 1 a § 110 odst. 3 obč. zák. odvolací soud uzavřel, že neuznala-li žalovaná mimo jistiny i smluvené úroky z půjček, je jí vznesená námitka promlčení důvodná.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil obsah listiny ze dne 5. 8. 2003 a v důsledku toho dospěl k chybnému právnímu posouzení věci v otázce promlčení jeho nároku. Má zato, že citovaná listina (dodatek č. 1 k dohodě ze dne 21. 7.2003) splňuje požadavky uznání dluhu podle § 558 obč. zák., neboť z ní „při přísném výkladu“ vyplývá, že žalovaná uznala pohledávku žalobce co do důvodu i výše a zavázala se ji platit. Výše úroku z půjčky nebyla sice výslovně specifikována, ale byla určena „dohodou o způsobu určení výše pohledávky“; z textu dohody vyplývá i dohoda o tom, že úroky budou spláceny. Nemohlo tedy dojít k promlčení nároku žalobce. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu včas oprávněnou osobou (žalovanou), že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení uvedené v § 241 a 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Výhradou, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah listiny ze dne 5. 8. 2003, uplatnil žalobce dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda listina ze dne 5. 8. 2003 obsahuje výslovné prohlášení dlužníka (žalované), že uznává svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a co do výše; jen s listinou takového obsahu lze spojovat účinky uznání dluhu podle § 558 obč. zák., včetně přetržení běhu obecné promlčecí doby a jejího nahrazení promlčecí dobou podle § 110 odst. 1 obč. zák.
Z dohody ze dne 21. 7. 2003 uzavřené mezi účastníky řízení vyplývá, že žalovaná uznala co do důvodu a výše svůj dluh vůči žalobci z titulu blíže neoznačených faktur ve výši 256.000,- Kč a z titulu smluv o půjčce ve výši 232.340,- Kč, včetně částky 7.500,- Kč. Současně se zavázala celý dluh splácet v měsíčních splátkách po 60.000,- Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 28. 8. 2003. Součástí ujednání byla dohoda o tom že po zaplacení dlužné částky bude vypočten úrok z prodlení zvlášť z pohledávky z podnikatelské činnosti a zvlášť z půjček s tím, že dohodu o výši úroku a jeho splátkách uzavřou účastníci nejpozději do 15 dnů od úhrady poslední splátky.

Z dodatku č. 1 k dohodě ze dne 21. 7. 2003, který byl vyhotoven účastníky řízení dne 5. 8. 2003, vyplývá, že tito se dohodli, že „úrok z osobních půjček p. A. P. firmě A. s. s. r. o. je následující r. 1995 - 3.644,- Kč, r. 1996 - 18.040,- Kč, r. 1997 - 35.722,- Kč, r. 1998 – do 31. 10. 98 – 18,2 %, od 1. 11. 98 – dále půjčky úročeny 14 %, smluvní pokuta z neuhrazených faktur je vždy nadále 9 %. Obě strany se dohodly, že jako první budou spláceny osobní půjčky a to tak, že úroky z půjček budou placeny jako první, jak ukládá Obchodní zákoník“.
Uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a nasl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Má-li mít právní důsledky v podobě přetržení promlčení (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Uznáním dluhu proto není např. závazek dlužníka, byť písemný, vrátit v určitém termínu půjčené peníze (závazek ze smlouvy o půjčce), nýbrž je třeba, aby dlužník písemně uznal, že splní svůj dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výši (rozsah), v jaké jej uznává (k tomu srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., a kol., Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 984).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že písemnost ze dne 5. 8. 2003 nesplňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. s účinky podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák; chybí v ní jak výslovné vyjádření příslibu žalované coby dlužníka zaplatit věřiteli (žalobci) úroky z půjčky, tak nesplňuje požadavek určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť z ní nelze zjistit výši částky, ze které se úroky vypočítávají. Pro období let 2001 až 2003 je pouze zřejmé, že výše úroků činí 14 %, aniž je uvedena částka, ze které se vypočítávají, jelikož pohledávky žalobce představují celkem částku 495.840,- Kč. Ani za použití výkladových pravidel (§ 35 obč. zák.) tak nelze zpochybnit závěr odvolacího soudu, že citovaná listina není uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti závěru odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).
Jelikož je správný závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 5. 8. 2003 není uznáním dluhu, je přiléhavý rovněž závěr, že v posuzovaném případě nemohlo dojít ve smyslu § 110 obč. zák. k založení běhu nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení); uplatnil-li žalobce právo na zaplacení úroků z půjček u soudu až 16. 7. 2004, přičemž tyto měly být splatné nejpozději s jistinou (tj. u půjčky ve výši 120.000,- Kč dne 31. 12. 1997 a u půjčky ve výši 112.340,- Kč dne 1. 6. 1998) právo žalobce na jejich zaplacení je jako celek promlčeno [k tomu srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, nebo rozsudek ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, podle nichž povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku] a nelze ho – s přihlédnutím k námitce žalované – přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Lze uzavřít, že žalobci se ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s .ř a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
 
 
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu
  
 

Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a.s., Cejl 91, 602 00 Brno

telefon: +420 545 242 592 - e-mail: info(at)urmr.cz - web: www.urmr.cz

Úvod - O nás - Rozhodčí řízení - Mediace - Vzdělávání - Kontakt - Všeobecné obchodní podmínky - Mapa stránek