06.04.2010 - SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY, MÉDIA A ARBITRÁŽ
V druhé polovině března se v médiích objevila zpráva o „přelomovém rozsudku“, jímž „soud zrušil rozhodnutí arbitra, který použil rozhodčí doložku“. Publikované údaje jsou však zkreslené a populisticky zaměřené proti rozhodčímu řízení, ačkoliv podstata sporu se nachází zcela jinde. Přestože se kauza netýká činnosti Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, rádi bychom nepřesné informace z médií uvedli na pravou míru.
Zmíněné články se týkají rozsudku, jímž Městský soud v Brně zrušil rozhodnutí rozhodce ve sporu dlužníka a úvěrové společnosti. Jde o součást dlouhodobé kampaně vedené některými médii a politiky v souvislosti s rozhodčími doložkami ve spotřebitelských sporech proti arbitráži. Tomu bohužel odpovídají i formulace typu „Lidem, kteří se dostanou ve spotřebitelských sporech do exekuce kvůli rozhodčí doložce ve smlouvě, svítá naděje.“ nebo „Rozhodčí doložka u spotřebitelského úvěru pro mnoho dlužníků znamenala exekuci. Doposud to byl neřešitelný problém.“ Je třeba zdůraznit, že kvůli rozhodčí doložce se do exekuce ještě nikdy nikdo nedostal. Skutečným důvodem je samozřejmě porušení dohody, tzn. neplacení ve smlouvě zakotvených splátek. O jejich výši je spotřebitel před podpisem smlouvy informován a k tomuto podpisu není žádnou další stranou nijak nucen. Uzavření úvěru je výrazem jeho svobodné vůle a záleží pouze na něm, zda se k němu rozhodne a s kterou společností smlouvu podepíše. Má zodpovědnost sám za sebe, je svéprávnou a k právním úkonům způsobilou osobou.
Další zkreslení se týká sdělení typu „Arbitr o sporu rozhodoval ve zkrácené lhůtě“. Nic jako zkrácená lhůta u rozhodčího řízení neexistuje. Pokud je rozhodčí nález vydán v průběhu pouhých několika týdnů, nesvědčí to o podvodu nebo nekvalitně odvedené práci arbitra, ale naopak o efektivitě arbitráže ve srovnání se soudním řízením. Právě u jednoznačných sporů (a tím situace, kdy dlužník porušil podepsanou smlouvu, nepochybně je), se rozhodčí řízení dokáže nejsnáze vypořádat se všemi pokusy o obstrukce a dojít rychle ke spravedlivému výsledku. Účelová jsou i tvrzení jako „Veškerá odpovědnost se dosud nechávala na arbitrovi.“ Tuto odpovědnost za případný spor totiž rozhodci svěřuje samotný spotřebitel – jako jedna ze stran podepsaných na dokumentu obsahujícím rozhodčí doložku.
Paradoxem je, že články o tomto sporu přiznávají, že dlužník „se opozdil se splátkou a společnost mu vyměřila sankční poplatek. Arbitr mu v rozhodčím řízení určil zaplatit celou půjčku včetně úroků a penále za zpoždění.“ Je zde tedy uznáno, že dlužník porušil dohodu, přesto je neustále prezentován jako oběť. Penále a úroky však byly – podle faktů uvedených v citaci – vyměřeny zcela regulérně a je lhostejné, zda v rozhodčím či soudním řízení. Kampaň osočující rozhodce z vyměření neadekvátních poplatků je tak zcela nesmyslná. Přirovnejme tento stav k situaci, kdy osoba samostatně výdělečně činná nepošle včas zálohy zdravotní pojišťovně – i v tomto případě je tomuto člověku vyměřeno penále, a to bez toho, aby ho kvůli tomu kdokoliv označoval za oběť bezpráví.
Závěrem je nutné přiznat, že podmínky spotřebitelských úvěrů některých úvěrových společností jsou skutečně nastaveny neadekvátně a na hranici zákona. To však vůbec nesouvisí s rozhodčími doložkami ani samotnou arbitráží – rozhodčí centra ani rozhodčí soudy logicky nemohou žádnému subjektu zakázat využívání doložek. Problémem zde tak není arbitráž, ale politika konkrétních úvěrových firem.