19.02.2015 - Pojem prodlení dlužníka v novém občanském zákoníku
Prodlení dlužníka je v novém civilním kodexu upraveno v § 1968–1974, přímou souvislost má však i speciální úprava odstoupení v důsledku prodlení v § 1977–1979.
V důvodové zprávě se doslova dočítáme, že úprava „vychází z pojetí v dosud platném obchodním zákoníku a co do myšlenkového základu ji přejímá“. Krátká zmínka je pak věnována již jen možnosti odstoupit i v důsledku prodlení věřitele, o prodlení dlužníka se ale ničeho dalšího nedozvíme. Jediná informace tedy naznačuje, že pro obchodní praxi zůstává vše v zásadě „při starém“. Běžný adresát práva, zejména účastník obchodních vztahů v běžné praxi, navyklý na usazenou doktrínu obchodního práva, mohl by tak nabýt dojmu, že v oblasti prodlení dlužníka nedochází vlastně k žádným změnám a nový občanský zákoník se výslovně hlásí ke kontinuitě se současnou obchodněprávní úpravou. Tak tomu ovšem úplně není. Ke změnám dochází, a pro současnou obchodní praxi nejde o změny jen kosmetické. V několika důležitých otázkách, zejména pokud jde o vztah prodlení a vadného plnění (současnou terminologií tedy vztah „odpovědnosti za prodlení“ a „odpovědnosti za vady“), vztah prodlení jako právního pojmu a kategorie porušení smluvní povinnosti a vztah prodlení dlužníka k prodlení věřitele, dochází k jistému odklonu od toho, co lze najít téměř v každém současném komentáři či učebnici obchodního práva. V následujícím textu jsou tedy změny v koncepci pojmu prodlení v novém občanském zákoníku v základních rysech představeny (alespoň tedy tak, jak se z textu zákona jeví).
Jak již bylo v úvodu naznačeno, právní úprava prodlení dlužníka má dle důvodové zprávy vycházet z pojetí v obchodním zákoníku. Skutečnost tomu však v souvislosti s § 1968 neodpovídá. Zákonodárce přejímá naopak spíše úpravu občanskoprávní a dále ji modifikuje. Prodlení dle všeho například vůbec nepokrývá případy, kdy je splněno vadně.
Navazuje to ve stejném duchu i na úpravu zániku závazku splněním dluhu (§ 1908 odst. 1) kde došlo k převzetí spíše občanskoprávní koncepce zániku v důsledku „splnění“, přestože důvodová zpráva se i tam explicitně hlásí k převzetí obchodněprávního režimu, který však hovořil o zániku jen „splněním řádným“.
I v celém kontextu s novým § 1914 odst. 2, který zakotvuje možnost „vadného splnění“, tak rozhodně nedochází k převzetí obchodněprávní úpravy, jak důvodová zpráva deklaruje, ale naopak k odklonu od ní. Koncepce prodlení dlužníka známá obchodnímu právu se výrazně zužuje.
Celkově lze říci, že pojem prodlení je v novém zákoně uchopen precizněji a má jasnější kontury, které lépe respektují i samotný gramatický smysl výrazu „prodlení“. Nelze ale zastírat, že tím dochází oproti současné obchodní doktríně ke změně.
Současný obchodní zákoník vychází ze širokého pojetí, kdy vymezuje prodlení skrze řádné a včasné „nesplnění“, ať už spočívá v čemkoliv, a v prodlení se tak ocitá i dlužník, který předal plnění s vadami․ V současné obchodní doktríně se vychází z koncepce, ve které prodlení je kategorií velmi širokou, když pokrývá i jakékoliv plnění s vadami. Tak např. I. Pelikánová ve svém komentáři: „Do prodlení se dlužník dostává nejen tím, že v čase plnění nesplní vůbec, ale také v případě vadného plnění.“ „Bylo-li poskytnuto vadné plnění, nedošlo podle platné úpravy k zániku závazku. Dlužník se proto dostává do prodlení se všemi důsledky z toho plynoucími a současně se původní závazkový právní vztah modifikuje co do svého obsahu právy z odpovědnosti za vady.Vzhledem k trvajícímu prodlení věřiteli vznikají jak práva z odpovědnosti za vady, tak práva z odpovědnosti za prodlení.“ Podobně J. Bejček: „Odpovědnost za vady (za plnění nenáležité, nikoliv řádné) je v pojetí obchodního zákoníku vlastně jen specifickým případem odpovědnosti za prodlení.“ Velmi kategoricky pak i P. Čech a K. Marek: „Porušení smluvní povinnosti = vadné plnění = prodlení.“
Zdroj tohoto pojetí se do značné míry nachází v samotné úpravě v obchodním zákoníku, který prodlení spojuje s absencí řádného „splnění“ (nikoliv „plnění“, jak je tomu v NOZ), stejně jako spojuje zánik závazku se splněním „řádným“, nikoliv jen „splněním“ obecně (tedy i vadným, jako je tomu v novém občanském zákoníku, a jak tomu bylo např. i v hospodářském zákoníku). Kategorii „vadného splnění“ (ve smyslu § 1914 odst. 2 NOZ) nezná vůbec. Dle § 365 ObchZ je dlužník v prodlení „až do doby poskytnutí řádného plnění“. Spouštěcím mechanismem prodlení dlužníka je v této širší koncepci prostá absence splnění řádného, což i vadné splnění bezpochyby je. Při splatnosti je splněno buď řádně, anebo nastává prodlení; lhostejno, zda nesplněním vůbec, anebo plněním vadným. Prodlení je tak prakticky pouhým dozvukem porušení právní povinnosti. Kdykoliv dojde k porušení, nastává prodlení. Slovy I. Pelikánové: „prodlení je porušením smluvní povinnosti“.
Na následujících stránkách je blíže vysvětleno, proč takové chápání pojmu „prodlení“ nebude v NOZ udržitelné. Kategorii prodlení a kategorii porušení smlouvy nelze takto jednoduše ztotožňovat. A to nejen z důvodu vztahu k vadnému plnění, jak bylo právě naznačeno, ale navíc i vzhledem k obecnější způsobilosti vzniku prodlení u různých typů povinností vůbec. Neplatí totiž, že při porušení jakékoliv povinnosti může prodlení vzniknout. Porušení některých povinností zkrátka prodlení založit pojmově vůbec nemůže.
V těchto dvou okruzích je nutno posun, resp. zpřesnění koncepce prodlení hledat. Prodlení je napříště nutno chápat jako pouze jeden z typů porušení, přičemž má jako právní kategorie poněkud komplikovanější obrysy, než se v některých současných výkladech jeví.
Oproti současným publikovaným doktrinálním stanoviskům lze tedy „prodlení“ považovat za:
– alternativní režim k odpovědnosti za vady (resp. právům z vadného plnění); věřitel má buď nároky z vadného plnění, anebo nároky vyplývající z prodlení, nikdy ale obojí současně;
– užší kategorii než kategorii „porušení“.
Celý článek JUDr. Ing. Josefa Šilhána, Ph.D., najdete na portálu ipravnik.cz.