30.04.2015 - Uznání dluhu v nové právní úpravě
Tato dvojkolejnost zákonné úpravy však byla po rekodifikaci zrušena a od 1.1.2014 nahrazena jednotnou úpravou obsaženou v ust. § 2053 a § 2054 nového občanském zákoníku, tj. zákona č. 89/20132 Sb., s tím, že vychází převážně z ustanovení zákoníku obchodního.
Uznání dluhu, a to jak dluhu peněžitého, tak i nepeněžitého, je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Dlužník tak může učinit buď výslovně, nebo konkludentně, jde výhradně o právo dlužníka svůj dluh uznat, nikoliv o jeho povinnost, záleží tedy jen na dlužníku, zda právní postavení svého věřitele tímto způsobem posílí či nikoli. Účinky uznání dluhu tak nevyžadují žádné další jednání ze strany věřitele, ani případně jednání jakékoliv třetí osoby.
Výslovné uznání dluhu
Výslovné uznání je definováno ust. § 2053 tak, že: ?Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.? Pro tento výslovný úkon - prohlášení dlužníka je zákonem předepsaná písemná forma, podpis dlužníka nemusí být úředně ověřen, nicméně s ohledem na případné budoucí rozporování pravosti podpisu dlužníka lze jedině doporučit, aby tak bylo učiněno. Důsledky nedodržení písemné formy v podobě relativní neplatnosti takového jednání pak upravuje ust. § 582 občanského zákoníku.
Podmínkou platného uznání je, aby bylo učiněno bez výhrad, dále pak uznávaný dluh musí být přesně identifikován co do důvodu a výše, a to k okamžiku jeho uznání. Nestačí tedy pouhý fakt, že účastníkům daného vztahu muselo být známo, jaký konkrétní závazek dlužník uznává, ale musí být tento dluh konkrétně vymezen. Způsob takové identifikace však zákon blíže nedefinuje, nicméně judikatura v této věci dovodila, že se tak může stát přímo v uznávacím prohlášení nebo i jiným způsobem, pokud tento umožňuje jednoznačně určit uznávaný závazek. Pokud jde tedy o uznání práva co do důvodu, nemusí být důvod vždy výslovně uveden přímo v listině, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. odkazem na jinou listinu, fakturu, výzvu věřitele k zaplacení (upomínku), v níž je důvod dluhu specifikován nebo dokonce i odkazem na žalobní návrh, je-li z dlužníkova prohlášení zřejmé, o který dluh se jedná. Listiny, na něž je odkazováno, však musí být vzájemně bezrozporné. Má-li dlužník v úmyslu uznat pouze určitou část svého dluhu, pak musí být vyjádřen rozsah, v jakém dluh uznává. Rovněž v případě uznaní dluhu co do jeho výše, musí být tato vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Konečně ani samotné prohlášení o uznání nemusí být samostatným dokumentem, ale může být součástí i jiného smluvního ujednání.
Celý článek o institutu Uznání dluhu najdete na portálu Epravo.cz