10.08.2007 - Příběh z praxe
Jeden náš klient se rozhodl podat rozhodčí žalobu na odběratele, který mu nehodlal platit za odebrané zboží. To, že jako věřitel není jediný, zjistil náš klient čistě náhodou, při krátkém rozhovoru, když se na parkovišti v Brně potkal se svým známým, také podnikatelem. Určitě si rozhovor dvou podnikatelů dokážete představit. Mohlo to být asi takto: „Ahoj, tebe jsem už dlouho neviděl, co tady děláš? - Jdu podat žalobu na jednoho svého dlužníka. – To je náhoda, já taky. Koho žaluješ? – Pana XYZ. – Tak to máme stejnou cestu, já jdu na toho samého podat taky žalobu. – Ty používáš rozhodčí řízení? – Ne, já jdu na soud. – Já rozhodčí řízení používám a jdu podat žalobu na Unii pro rozhodčí a mediační řízení. Takže se měj. – Ahoj.“
Při podání rozhodčí žaloby na Unii nás neopomenul upozornit na výše uvedené s konstatováním, že teď se tedy ukáže, jak to s tou rychlostí - rozhodčí řízení versus soud - dopadne. A co myslíte vy, jak to dopadlo? Použijeme-li sportovní terminologii, tak na celé čáře zvítězilo rozhodčí řízení. Zatímco náš klient má již vydaný rozhodčí nález a první splátka z dluhu je již na jeho účtu, druhý podnikatel – čekatel již obdržel výzvu k úhradě soudních poplatků. Osobně si myslíme, že i tak je to na soud velmi slušný výkon.