Bělohlávek, A. J.: Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář. 1. díl. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2008, 2408 s.
Rozsáhlost je to první, co vás při pohledu na oba díly knihy napadne. Suma 2404 stránek je ovšem z velké části tvořena dodatky – rejstříky, přehledem literatury apod. Odborná hodnota publikace tak spočívá mj. v nich. Co do obsáhlosti jsou přílohy unikátní, pokrývají velkou část materiálu publikovaného u nás i ve světě. Stejně obsáhlý je i typický dodatek autora – elektronický adresář, který na 74 stranách nabízí užitečné odkazy. A téměř 70 stran má i seznam zkratek.
Nejprve se blíže zastavím u prvních dvou témat (z celkových čtyř). V úvodní části se autor věnuje interakci mezi právem veřejným a soukromým. Rozvíjí teoretické pojednání o procesní smlouvě s dopady do praxe. Rozebírá samotný pojem i účinky procesních smluv. Věnuje se náhledu na teorie rozhodčího řízení a dalších metod řešení sporů, především co se týče jejich užití jako průniku a rozhraní mezi právem hmotným a procesním. Většina materiálu pochází ze zahraničí, téma procesních smluv není v ČR doposud právním prostředím příliš reflektováno. Dále se autor zabývá řešením sporů v souvislosti s mezinárodní ochranou investic. Tuto pasáž lze doporučit nejen zástupcům zahraničních subjektů, ale i novinářům věnujícím se tématu mezinárodních arbitráží vedených ČR. V druhé části se autor věnuje z našeho pohledu nejzajímavějšímu tématu, samotnému rozhodčímu řízení. Rozvádí teorii o založení pravomoci rozhodce, právní názory jsou zde vyloženy v různé šíři. Autor se netají sympatiemi k teorii smíšené (popř. autonomní), ale hlouběji se zabývá především teorií smluvní a jurisdikční. Ve smluvní teorii je základem pravomoci rozhodců smlouva mezi stranami, v druhém případě jde o svěření moci státem. Smíšená teorie předpokládá, že řízení je vedeno na základě právní úpravy s mocí svěřenou rozhodci státem, ale samotné vstoupení do tohoto systému je dáno smluvním úkonem stran.
Od obecných teorií se autor dostává ke konkrétním dopadům. Především řeší arbitrabilitu pracovně-právních vztahů, kde dochází k závěru, že pravomoc rozhodců je dána ve všech majetkových sporech se zaměstnanci (především v oblasti škodových událostí). Naopak nevyjadřuje jistotu ohledně rozhodování o případné výpovědi, kterou řadí pod otázky neřešitelné rozhodčím řízením. Publikaci lze doporučit každému, kdo se zabývá nastíněnými tématy. Rozsah recenze bohužel neumožňuje více ochutnávek ze skvělého textu.
Co se veřejného pořádku týče, publikace se věnuje všem klíčovým oblastem. V teoretické rovině hledá prameny práva a v praktické sleduje jednotlivé oblasti zájmu rozhodčího řízení (např. problematika související s odpovědností za vady výrobku a pracovním právem). Na straně 497 a dále autor předkládá návod, jak posuzovat dopad rozhodčího nálezu z pohledu veřejného pořádku. Text je podnětným vodítkem pro rozhodování soudů o zrušení nálezu z těchto důvodů. Kniha obsahuje řadu judikátů, z nichž některé – byť zahraničního původu – mohou naznačovat pravděpodobný směr uvažování české justice.
Kategorizace pojmu veřejný pořádek a její dopad na arbitráže je další zajímavou částí publikace. Rozhodce i strana řízení zde nalezne dostatek informací nutných pro posouzení, zda je nález v rozporu s veřejným pořádkem. Zatímco obsah předchozí části má dopad především na mezinárodní rozhodčí řízení, část následující je zajímavá i z pohledu ČR. Vztah mezi rozhodcem a trestním právem je totiž otázkou dopadající na veškerou činnost i ve vnitrostátním rozhodčím řízení. A autor si s tématem opět poradil velmi zdatně. Ať vás zajímá dopad trestného činu rozhodce nebo naopak strany řízení, zajímáte-li se o povinnost rozhodce vypovídat či předložit spis – na vše zde naleznete odpověď. Jen ochrana rozhodce samotného proti případné trestné činnosti je řešena minimálně. Kniha se věnuje i skutečnosti, že existuje oblast trestně právní postižitelnosti za svévolné využívání některých procesních institutů. V prostředí mimo kontinentální právo může být trestné i bránění spravedlnosti zbytečnými, byť zdánlivě zákonnými obstrukcemi. Jde o zajímavý exkurs do zemí, které judikaturou a právními řády podporují řešení sporů arbitráží (ale nejen jí, i mediací a dalšími alternativními metodami).
Závěrem musíme konstatovat, že publikace je nejrozsáhlejším shrnutím dané problematiky v češtině a že obstojí i v porovnání s většinou cizojazyčné literatury. U nás nemá konkurenci a lze ji doporučit každému, kdo se setkává s rozhodčím řízením v ČR i mezinárodních sporech. Pro rozhodce-profesionály by měla být povinnou literaturou.