Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, 388 s., 395 Kč
„Moderní“ – to je slovo, které mě s v souvislosti s publikací napadá. V aktualizovaném a rozšířeném vydání autorka reaguje na změny, které oblast alternativních způsobů řešení sporů v posledních letech doznala. Jasně reflektuje stále častější praxi kombinace hlavní smlouvy a navazujících smluvních podmínek. Zajímavě je rozebrána možnost „prolomení“ písemné formy rozhodčí smlouvy, především v návaznosti na konkludentní plnění navržené smlouvy. Přínosný je také podrobnější rozbor čl. II odst. 1 Newyorské úmluvy. Je zde dovozeno, že v případě výměny dopisů či telegramů (celkový výklad připouští i faxy, český zákon elektronické prostředky obecně) tyto nemusejí výslovně obsahovat vlastnoruční podpisy stran. To platí i ve sporech s mezinárodním prvkem.
Forma kontraktačních jednání se v současnosti mění – mnoho smluv je uzavíráno výhradně přes internet. Do tohoto prostředí autorka zavítala jen okrajově, především v návaznosti na výkladové chápaní Newyorské úmluvy o výkonu mezinárodních rozhodčích nálezů. K celkové vysoké kvalitě díla přispívá modernizovaná judikatura, zejména ohledně stanovení platnosti rozhodčích smluv. Jednou z mála slabin je fakt, že autorka se zabývá prostředím rozhodčích soudů (celkem pochopitelně vzhledem ke svému působení u jednoho z nich), ale téměř opomíjí arbitrážní a mediační centra, kterých je několikanásobně více. Jejich zástupci se objevují alespoň při náhledu na mezinárodní arbitrážní scénu. Pokud by se na tato centra pozornost zaměřila, nemohla by se v textu objevit zmínka o malém podílu on-line sporů – jen ze své praxe vím, že takto jich je vedeno 45 %. Většina sporů řešených arbitráží je dnes vedena u soukromoprávních subjektů, jejichž nezaujaté přiblížení veřejnosti však na autora teprve čeká.
Komu lze spis doporučit? Zájemcům o rozhodčí řízení v mezinárodním kontextu – v této oblasti nemá kniha v českém prostředí konkurenci. Pro každodenní podnikatelskou praxi lze publikaci použít jako odbornější dodatek k další literatuře. Materiál totiž není koncipován jako příručka pro laika – předpokládá znalost právního kontextu v rozsahu právního minima ekonomického nebo obdobného vzdělání.